Pražský taneční soubor DEKKADANCERS představil svou inscenaci Proměna, inspirovanou povídkou Franze Kafky ve středu 25. 5. v Městském divadle v Brně. Tento projekt, v němž se volně mísí výrazový tanec a jazz s groteskou, po divácích nevyžaduje žádné znalosti literární předlohy, neboť představení je doprovázeno mluveným slovem Jiřího Lábuse, který cituje pasáže z původního textu, a tak nabízí pomocnou ruku při konstruování a uchopení příběhu.
Strohá, černá scéna, jíž po straně vévodí svisle nakloněná posteldává tušit, že právě toto místo bude těžištěm celého představení. A skutečně, dříve, než se z reproduktorů ozve hudba, přijde na scénu představitel hlavního hrdiny Řehoře, který izolepou na zemi vyznačuje dispoziční rozložení bytu, než se v něm uloží ke spánku. A právě v tento moment proměna, evokovaná také změnou osvětlení a hudby, začíná. Zpod postele se vynořuje pět záhadných a děsivě anonymních bytostí připomínajících přízraky, které se postupně zmocňují Řehořova těla a vzniká tak těžko rozeznatelná směsice těl a propletenec končetin, který nakonec svou urputností pohltí tělo hlavního hrdiny a stane se jeho neoddělitelnou součástí. Konečný počet tanečníků v černé barvě koreluje s celkovým počtem nožiček hmyzu, ve který se nakonec hlavní postava promění.
Po této tragické scéně nabídne inscenace divákovi odlehčení ve formě rodinné grotesky. Přehnaně výrazná gesta a místy ironické parafrázování a karikování groteskních skečů posilují hravost i humor představení, ale zároveň tím i podtrhují a umocňují tíhu a úzkost výjevů, které se odehrávají za zavřenými dveřmi v Řehořově pokoji. Jasná a přehledná symbolika představení usnadňuje divákovi orientaci při hledání významů a souvislostí v dějové lince. Kontrastní rozložení barev (černá – brouk, bílá – rodina a ke konci i červená jako symbol dívčího dospívání či probouzející se vášně/lásky) s jasnými hudebními předěly tak umožní se plně soustředit na pohybovou složku představení. Celá choreografie a její taneční zpracování vystupuje do popředí a poutá pozornost. Členové souboru dokáží navodit silné emotivní ladění a předvést širokou škálu lidských emocí a charakterů v celé jejich složité komplexnosti. Tím je vykreslena nejen proměna hlavního hrdiny, ale i ostatních postav. Jsme svědky toho, jak prvotní zděšení a strach Samsových z proměny jejich syna vystřídá snaha o záchranu a navrácení jeho původní podoby.
V následující části, kde se sbíhají zdravotníci, se bílá barva pojící se s nevinností, radostí a něhou, mění v nemocniční sterilní bílou, která tolika lidem nahání strach. Taneční performance lékařů, jejichž ostré a trhané pohyby připomínají výhružná až zastrašující gesta, vyvolávají spíše pocit, že místo pomoci je Řehořovi ubližováno. Ne náhodou se celé představení cyklicky uzavírá, když umělci kolem hlavní postavy tančí totožnou choreografii jako na začátku. S jediným rozdílem – tentokráte již nejsou zahaleni do černé, ale zmítají pacientovým tělem v neposkvrněných bílých lékařských pláštích. Agresivně si uzurpují jeho tělo a izolepou, kterou on sám na začátku vyznačoval místa na scéně, jej poutají k posteli a tím tak určují, kam nyní patří. Bojí se, aby neutekl a neděsil okolí? Bude Řehoř navždy uvězněn v těle brouka? Je to snad věda, víra v lidský rozum a lidský druh, která nám svazuje mysl? Je na každém, jak bude inscenaci interpretovat.
Největší proměnu však pozorujeme, když se sourozenecká láska Řehořovy sestry plná něhy mění v sobeckou nevraživost vůči všemu, co způsobuje jakoukoliv formu diskomfortu. Vylíčení alibismu a schopnosti ospravedlňovat si své konání, o kterém tušíme, že není správné, stejně tak jako zavírání očí před tím, co je nám nemilé, vyznívá v kontextu aktuálního dění až příliš děsivě. Závěrečná scéna, ve které si již neúplná, ale (asi?) spokojená rodina vyjde do přírody na piknik, kde odhání otravný hmyz, vyvolává snad ještě větší znechucení nežli počáteční scéna přeměny.
Když hlavní hrdina pochopí, že okolí není s to akceptovat jeho novou podobu a že mu nikdo nerozumí, nezbývá mu nic jiného než odejít. Za pomoci izolepy, která doposud představovala pouze nástroj k vymezení, omezení a svázanost, si „nakreslí“ okno a prolézá jím do míst, kam divák nedohlédne. Tentokráte už sám, bez svých pěti černých kumpánů. A kdo ví, možná, že „tam venku“ bude mnohem šťastnější a svobodnější, než byl tady.
Nikol Martinková Burianová, doktorandka Ústavu románských jazyků a literatur
