„Celý život si kladu otázku, co je smrt a co vlastně je člověk.“ (Eva Tálská)
S divadelní režisérkou Evou Tálskou jsem se nikdy naživo nesetkala. Znala jsem ji pouze z vyprávění mých kolegů a kolegyň z Katedry divadelních studií v Brně, protože mnozí z nich prošli památným Studiem Dům. Chápala jsem tuto divadelní zkušenost vždy jako výsostně ukotvenou v Brně, jako určité specifikum patřící k Divadlu Husa na provázku, které pro mě – zlínskou rodačku – vždycky zůstávalo zahaleno v tom přiznaně divadelním dýmu. Pamatuji si, že na den, kdy přišla zpráva o úmrtí Evy Tálské, jsem měla zakoupenou vstupenku na Cirkus Abrafrk v režii Anny Davidové v Divadle Husa na provázku. Byť jsem měla vytvořenou představu o tvorbě Tálské jen na základě vyprávění a archivních materiálů, pociťovala jsem jistou symboliku toho, že budu moct na Evu Tálskou vzpomenout právě na dvoře divadla, které spoluzakládala. A protože občas dělám pošetilosti, vzala jsem s sebou na představení již usušenou slaměnku z květiny od mého kolegy a umístila jsem ji do jednoho z květináčů na nádvoří.
Do jednoho z květináčů, na které jsem zaměřila svou pozornost v pondělí, v předvečer zahájení festivalu Divadelní svět Brno a u kterých jsem zůstala včera před zahájením večera tak nějak plaše stát. Postávala jsem tam, bez vůle a chtění zapojit se do toho cirkusového reje, kterým se díky studentům JAMU z programu Erasmus rozžil celý festivalový dvoreček. Můj zástupný divadelní znak usušené květiny, kterou už dávno odvál vítr, se zhmotnil v podobě Davida Drozda, moderátora večera a zároveň dramaturga dokumentu Smrti a sny Evy Tálské v režii Robina Kvapila, jehož premiéra v sále divadla celý večer otevírala. Vnímala jsem, že se v publiku mísí rozličné skupiny diváků: od nejbližších osob Evy Tálské, přes herce Divadla Husa na provázku a její přátele, absolventy Studia Dům až po studenty a divadelníky, kteří tuto režisérku znali jen zprostředkovaně, jako já. Naše společná synergie se rozrůzňovala v reakcích na výpovědi pamětníků a pamětnic zaznamenané v dokumentu, na dobové záběry z inscenací nebo fotografie Evy Tálské; každý si uzmul svůj vlastní prožitek dokumentu, který i přes svůj poměrně temný název a černo-bílý vizuál nepůsobil depresivně nebo smutně. V jeho vyznění se pravděpodobně projevilo, co prosvítalo již z některých výpovědí: temnota Evy Tálské a její zpřítomňování smrti měla své odlesky v dovádivém cirkusovém reji, folklóru, rozžívání loutek a zhmotňování snů. V rámci komponovaného večera se sny zhmotňovaly nejen skrze projekci daného dokumentu, ale v druhé polovině také díky vzpomínání a klavírního doprovodu skladatele Miloše Štědroně a erasmáckým studentům JAMU se obnovovaly obrazy díla Evy Tálské, které nebyly jejich rekonstrukcí, ale volnou inspirací ke zcela novým scénickým tvarům. V těch studenti obeznámeni s tvorbou Tálské skutečně jen pár hodin před začátkem večera rozžívali instalace loutek a scénických objektů pocházejících z režisérčiny tvorby a za pomoci původní hudby spoludotvářeli velmi křehkou, intimní a zároveň snovou atmosféru večera. V následném posezení na dvoře Provázku jsem se opět proměnila v tichého pozorovatele něčeho neuchopitelného, nedotknutelného, a přesto přítomného, části brněnské divadelní historie, kterou jsem neměla možnost zažít, ale alespoň takto do ní skrze dokument a vzpomínky pamětníků nahlédnout.
P. S. Tři věcné drobnosti k dokumentu, které mě při jeho sledování napadaly: jsem přesvědčená o tom, že to byla otázka koncepčního rozhodnutí, neuvádět u názvů inscenací roky premiér, přesto bych je tam uvítala. Vím, lze si je zpětně dohledat, vše už lze v době internetu a databází najít, přesto bych je tam pro snadnější orientaci v čase zařadila. V závěru dokumentu bych možná tolik nespěchala, byť chápu, že jedna věc je pragmatika stanovené stopáže, druhá dramaturgická rozhodnutí, kolik prostoru bude věnováno času před tou nedivadelní smrtí. A v neposlední řadě, vděčně přijímám připomenutí skutečnosti, na kterou už možná zapomínáme: ano, Eva Tálská si v počátcích své tvorby, možná v prvních desetiletích, mohla dovolit dnes už ten až nepochopitelný a nerealizovatelný luxus, že inscenace zkoušela i dlouhé měsíce. Jak v dokumentu zaznělo od Vladimíra Hausera, vedlo to samozřejmě k herecké netrpělivosti, protože herci už chtěli výsledný artefakt předvést svým divákům. A stejně tak herec přesně připomenul, že dnes už by něco takového nebylo proveditelné. Možná je to škoda. Pochopitelně, změnil se systém financování, existují granty, které jsou závislé na uzávěrkách. V bouřlivosti diskuzí, které mezi divadelníky v posledních týdnech rozdmýchává slovo „nerůst“, mi tato Hauserova vzpomínka přišla jako záchranný vor, ukotvení, připomínka, že ohlédnutí do minulosti pro nás může být (opětovně) inspirativní v pojmenování současného stavu a že se k tomuto uvědomění nemusíme sápat po kontroverzních, nebo minimálně rozporuplných označeních „nerůst“. Pojďme hledat pozitivně definovaná slova, možná sousloví, neobjevujme Ameriku, u jejíž břehů už dlouho kotvíme: zkusme tu výzvu otevřít směrem k diskuzi nad možností poctivé, zodpovědné práce a hledání kompromisů mezi finančními uzávěrkami a soustředěným klidem na práci.
Iva Mikulová, teatroložka
Fotograf: Robert Vystrči
