PŘIBLÍŽIT SE STŘEDU

Vrcholné duchovní a filozofické dílo Terezie z Ávilly Hrad v nitru zbavené teologické odtažitosti srozumitelně zachycuje její pohled na lidskou duši a srdce symbolicky pojaté jako komnaty středověkého hradu. Režisér Dodo Gombár společně s šesti studenty muzikálového herectví Divadelní fakulty JAMU a užším inscenačním týmem tvořeným autory námětu a hudby Emanuelem Míškem a Josefem Fojtou pojali adaptaci Tereziina spisu jako symbolickou cestu člověka k vlastnímu nitru, během níž se postupně odhalují nejen životní osudy karmelitánské řeholnice, ale zároveň v metaforické rovině prosvítá uvažování soudobých duchovních a intelektuálních elit raně barokní Evropy.

Základní inscenační princip spočívá v samotném charakteru Tereziina spisu. Výrazná metaforičnost a aluzivnost představuje základní inscenační klíč osvětlující režijní gesto Doda Gombára, jež připomíná mozaiku složenou z mnoha různých motivů, témat a inspirací. Scénář režiséra a námět Emanuela Míška pracuje s pozvolným prolínáním osobního života Terezie a jejího díla. Náznakovost zvýrazňuje také scéna Elišky Drastíkové. Hracímu prostoru, v němž na první pohled rozpoznáme tělocvičnu, dominují zavěšené basketbalové koše, žebříky, bílé pneumatiky, ale i pracovní náčiní jako kolečka či lopaty, nad nimiž jsou zavěšeny diskokoule a cédéčka evokující přítomnost. Sportovní a pracovní stylizace prostoru odkazuje na cestu člověka mířícího k sebepoznání pojatou jako určitý typ fyzického, ale i mentálního tréninku založeného na neoddělitelnosti fyzického bytí reprezentovaného zarputilým úsilím, odříkáním, námahou a zklidněním, kontemplací odhalující lidské nitro a podstatu bytí. Na první pohled nahodile rozmístěné předměty nabývají pouhým jednoduchým nasvícením či hereckou akcí různých, mnohdy metaforických významů. Pneumatiky seskládané na sebe naznačují klášter a vkročením hereček do středu pneumatiky a přeneseně i vstup do něj.

Terezie z Ávilly zobrazuje poznání lidské duše jako cestu sedmi komnatami hradu vedoucími do jeho středu, v němž se člověk modlitbou očištěný od všech povrchností pozemského bytí setkává s Bohem. Odříkání a sebekázeň vedou jedince k vlastnímu nitru. Hrací prostor je tedy zároveň i místem pro modlitbu a rozjímání, jež umožňují vstup do hradu. Duchovní pouť ovšem není naznačena pouze scénicky, ale zejména suitou Josefa Fojty složenou příznačně ze sedmi meditativních skladeb. Pocit aktuálnosti a přítomnosti zesiluje kombinace živé hudby realizované smyčcovým kvartetem s cyklickými smyčkami beatů. V inscenaci se často projevují kontrastní sekvence, a to zejména v hudebním doprovodu. Strunné nástroje a písňové skladby znenadání nahrazuje ticho jako jeden z výrazných motivů vytvářejících nebývalou atmosféričnost kompaktního jevištního tvaru.

Terezie z Ávilly ve svém díle opouští teologickou exaktnost a nahrazuje ji nebývalou metaforičností, polyvalencí symbolů a atmosféričností, čemuž odpovídá i režijní přístup Doda Gombára. Mnohoznačnost se projevuje právě skrze kontrast melodičnosti a ticha, jež odkrývá mnoho různých motivických rovin. Metafora hradu, scénicky pouze načrtnutá, může implikovat cosi statického, avšak Gombár chápe směřování k vlastnímu nitru jako dynamický proces, což je patrné zejména v epizodách z Tereziina života zachycujících ztrátu matky, otce, některých sourozenců a pozvolný příklon k víře a k Bohu. Motiv cesty, jakéhosi vnitřního přerodu, naznačuje i postupná změna kostýmování hlavních postav. Postava Terezie vchází na scénu v současném sportovním úboru. Vnitřní zklidnění a sebekázeň vyjadřuje postupné oblékání, nejprve bílé košile a poté, s rozhodnutím vstoupit do kláštera, černého opasku a kalhot. Pozvolnou vnitřní proměnu dovršuje oblečení do hábitu řádové sestry.

Polyvalence původní předlohy umožňuje ztvárnění hlavní postavy pěti herečkami, což zároveň pragmaticky odpovídá složení aktuálního ročníku muzikálového herectví. Petra Benediktyová, Eliška Horňáková, Míma Krajčová, Lucia Mária Lukačková a Alexandra Vostřejžová nabízejí různé polohy Tereziiny osobnosti a uvažování od rozpustilého dětství, přes rozhodnutí vstoupit do kláštera, až po pocity a úvahy spojené s psaním svého spisu. Již zmíněnou motivickou různorodost a mnohovrstevnatost symbolizují vícehlasé promluvy postavy Terezie. Herečky se postupně střídají v hlavních replikách, které ostatní představitelky Terezie buď rytmicky opakují nebo různě přerušují, komentují či na ně odpovídají. Polyfonie vystihuje neustálý vnitřní dialog Terezie, ale i její rozmluvy s Bohem. Postava Terezie mluvící pětihlasem zosobňuje výrazný ženský element a současně navazuje na tradici mariánského kultu. V neurčité postavě či možná několika postavách ztvárněných Markem Vitekerem odtušíme Ježíše Krista či Boha Otce. Viteker vystupuje jako určitý hybatel dění, suverén v třpytivém obleku, jenž pouští hudbu. Určuje, kdy začnou hudebníci hrát, a tím ovlivňuje rytmus celé inscenace. Závěrečnou scénu vstupu do komnaty aranžuje právě Viteker, a to pomocí žebříků a lepící pásky, jimiž vyznačí nejen stísněný prostor sedmé místnosti, ale především páskou přesně určí místa, kde mají jednotlivé Terezie stát, čímž přímo vytváří danou mizanscénu. Viteker však několik blíže nespecifikovaných postav nazvaných obecně Ten nejvyšší pojímá coby odpovědníky Terezy, jakýsi vnitřní hlas, k němuž dospívá modlitbou.

Výrazná metaforičnost a symboličnost nejen původního námětu, ale i inscenace samotné vede diváka introspektivní cestou do nitra vlastní duše skrze motivy pokory, lásky a ticha, jež se objevují ve všech jevištních složkách a vytvářejí jakousi přirozenou protiváhu všudypřítomnému cynismu, ironii a strachu. Tereziino dílo skrze Gombárovu inscenaci slyšitelně promlouvá k dnešnímu člověku sevřenému ve zrychlené hyperkonzumní společnosti, v níž není příliš času se zastavit, obětovat své pohodlí a skrze ticho a rozjímání nahlédnout nejen vlastní nitro, ale i soudobou společnost.

Divadlo na Orlí – Terezie z Ávilly: Hrad v nitru. Scénář a režie Dodo Gombár, Námět a písňové texty Emanuel Míšek, Hudba a hudební nastudování Dada Klementová, Choreografická spolupráce Linda Caridad Fernandez Saez, Scéna a kostýmy E|liška Drastíková, Světelný design Tomáš Příkrý, Zvuk Jan Smutný, Produkce Anna Kočová, Fotodokumentace Terezie Fojtová. Hrají Petra Benediktyová, Eliška Horňáková, Míma Krajčová, Lucia Mária Lukačková, Alexandra Vostřejžová, Marek Viteker. Premiéra 3. 2. 2022. Psáno z premiéry 24. 5. 2022 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.

Aleš Kolařík, doktorand KDS