Když člověk zamíří na představení izraelské taneční skupiny Kibbutz Contemporary Dance Company (KCDC), je těžké nečekat něco obrovského a vysoce profesionálního. Letošní DSB avizoval performanci Azyl jako špičku, taneční ozdobu celého festivalu. Diváckému podvědomí už je zhruba známá pozoruhodná minulost souboru, v počátcích spjatá s přeživšími druhé světové války a jménem Yehudit Arnon. Tato zakladatelka KCDC s židovským původem strávila po pádu nacistického Německa několik let v Budapešti. Izrael a severně situovaný kibuc Ga’aton se jí pak stal domovem, kde oddala svůj život tanci a jeho učení. Současní tanečníci jsou tedy už generací vychovanou v tomto ojedinělém kibucu, jsou si nejen kolegy, ale i rodinou. Samotná inscenace Azyl vznikla před několika lety v době, kdy téma vystěhování, ztráty domova a útlaku bylo opravdu aktuální, konečně diskutováno po celém světě. Otázka, proč byl Azyl znovu oživen a zvolen jako jeden z ústředních titulů letošního festivalu, je na místě. Téma inscenace tedy bohužel neodkazuje pouze na válečné pozadí vzniku KCDC, ale i na současný Rusko-ukrajinský konflikt a jeho dopady.
Nedočkavost a dychtivost v Mahenově sále těsně před půl devátou byla nepopiratelná. Nutno tedy dodat, že dramaturgický úvod Karla Littery, uskutečněný půl hodiny před začátkem představení na malé scéně ND, se neminul s účinkem.
Z mého pohledu divadelního nadšence mi přišla nejatraktivnější ta obrovská svoboda osobního pochopení, svoboda asociací a představ. I když jsem od Kibbutzu nečekala dějovou strukturu ani škrobenost, vítala jsem tuhle volnost s nadšením. Po necelou hodinu byli diváci svědkem obrazů hledání domova a společenství, hledání identity, sama sebe, svého místa ve světě. Na jevišti jako by tanečník nikdy v klidu nespočinul, v neustálém dynamickém pohybu se vyrovnával s měnícím se neúprosným a jakoby cizím prostředím. Atmosféra, kterou zažívá člověk na útěku, člověk diskriminovaný, člověk bez možnosti jít dopředu či zpět, marně hledající odpověď – to všechno nám choreograf Rami Be’er přinesl do Brna. Neklade si za cíl povyprávět a ukázat příběh, jen otvírá dvířka a nechává nás, jestli překročíme práh k obrovskému poselství pohybu. Nemohla jsem se rozhodnout, zda jsem vnímala tanečníky jako individualisty bojující za svůj hlas, tančící za sebe, nebo jako jedno, dokonale spolupracující těleso. Představení je totiž syntézou obojího. Každý utečenec je nakonec odkázán sám na sebe, strůjcem vlastního štěstí. Zároveň však bez skupiny a společenství nemůže dlouho přežít. Holá divadelní prkna a jednoduché kostýmy daly vyniknout preciznosti a energii izraelských tanečníků. Působivým prvkem choreografie byly opakující se pozice, kratší pohybové úseky, nebo třeba hudba, na mnoha místech stejná. Jako když se navlékají korálky na šňůru večera a nějaká se sem tam objeví podruhé.
Po konci představení ještě následovala kratší dvojjazyčná beseda se samotným Rami Be’rem. Zdůrazňoval, že se snaží dělat tanec maximálně přirozeným a opravdovým způsobem, který je otevřený pro každého. Zásadní je podle něj i to, jak tanečníci dýchají – a to nejenom při tanci. A opravdu, když zrovna hrála hudba tiše nebo vůbec, rytmické a úderné nádechy a výdechy byly v sále slyšet. Po konci posledního potlesku jsem se samozřejmě vydala domů. Místo, které pro mě do úterního večera bylo samozřejmé, nabylo rázem větší hodnoty.
Magdalena Čoupková, studentka brněnského gymnázia
