VĚTŠINOU SI NEMYSLÍM NIC O NIČEM…
Statistika říká, že většina lidí při četbě knih přeskakuje prology. Prologu festivalu Divadelní svět Brno by ale měla být věnována velká pozornost. Dne 20. května 2022 se v rámci „předmluvy“ Divadelního světa odehrála v Industře inscenace Divadla na cucky Zkáza totálního myšlení, která by si dle mého názoru zasloužila být zařazena do hlavní stati festivalu. Režisérka Júlia Rázusová se při tvorbě inscenace inspirovala rozhovory s Marguerite Durasovou zaznamenanými v díle Hmatatelný život v překladu Anny Kareninové.
Inscenace je plná ženských otázek. Otázky jsou subjektivní a velmi radikální na obě strany rámované pojmy emancipace i útlaku. Odpověďmi na dané otázky si skládáme negativní i pozitivní obrazy ženy ve společnosti. Na diváka doléhá změť nejrůznějších myšlenek (intimních i vulgárních), návštěvník představení se topí v balastu informací a břeh je kdoví kde. Tento organizovaný chaos vyjadřuje diverzitu názorů na několik společenských témat např. alkoholismus, mateřství, role muže, homosexualita heterosexuálů atd. Všechny otázky, myšlenky, statistiky i odpovědi mají velmi poetické a někdy dokonce až filozofické vyznění.
Na scéně jsou celkem tři herci: Táňa Malíková, Natalie Golovchenko a Zdeněk Lambor. Na počátku představení bychom si mohli myslet, že půjde o téma nadvlády žen nad muži, ale v průběhu zjišťujeme, že se Júlia Rázusová snaží mezi ženami a muži spíše najít spojitost, snaží se zbavit nás onoho nekonečného škatulkování. Polaritu muž-žena rozbíjí už ze začátku kostýmy – všichni herci mají jednu část kostýmu růžovou. V průběhu inscenace se propojení mužských a ženských složek dokresluje ještě v mnoha situacích, např. všichni herci se vystřídají na podpatcích, mění se nebo spíše se střídá jejich dominance (chvíli má navrch muž, jindy žena), není jednoznačně dáno, kdo je ovládaný a kdo ovládá. Postavy bourají konvence zažitých stereotypů (muž je lovec, žena je v kuchyni). Název Zkáza totálního myšlení je proto velmi přesný. Objevuje se totiž v jediné vícekrát opakované replice: „Většinou si nemyslím nic o ničem, vyjma sociální nespravedlivosti. Nemám v sobě ani kousek totálního myšlení – něčeho, co by platilo navždy.“ Postavy se tak staví proti společenským stereotypům a dogmatům – nic neplatí navždy, svět se hýbe, posouvá občas i couvá, stejně jako lidi.
Herci díky vzájemné souhře nepůsobí jako tři odlišné postavy, tři odlišní lidé, ale jako tři stránky jednoho člověka. Každá žena má v sobě kus muže a každý muž má v sobě kus ženy. Někdy jsou lidské polohy hysterické, jindy smutné, zábavné, svůdné, hravé, dětské, zlé atd.; všechny tyto lidské stránky dokázali herci rozehrát a variovat je. Je třeba upozornit na herecký výkon Táni Malíkové, která dokázala z rychlé frekventované mluvy hysterické matky se
slezským nářečím přejít ladně a nenuceně do úsporného intimního vyjadřování čisté anonymní osoby.
Jednou z nejdominantnějších složek inscenace je scénografie Markéty Plaché. Je velmi minimalistická a prázdná stejně jako lidi. Je na ní pouze železná čtvercová asi půl metru vysoká konstrukce, která je potažena molitanem. Na povrchu jsou výřezy, kterými herci z konstrukce vylézají a dostávají se na její povrch, nebo jimi prostrkují různé předměty. Díky multifunkčnímu pojetí scény se konstrukce jednou proměňuje v pračku, jindy skrze ni herci protahují šál, je naplno rozehrávána a oživuje tak celou inscenaci. V první čtvrtině představení je odkryta látka, která nám bránila nakouknout pod konstrukci a my můžeme vidět, jak těžké je pro herce pohybovat se v tak stísněném prostoru. Na konci inscenace si herci sedají k divákům a na molitanový povrch se promítnou retrospektivně všechny světelné efekty, které byly použity. Touto pomyslnou rekapitulací potom celá inscenace končí.
Inscenace byla i interaktivní, což pro diváky může být velice atraktivní koncept. U vchodu jeden z diváků dostal tablet s (tuším) dvanácti skladbami a stal se tak DJ celé inscenace. Hudba byla zvukařem vždy doladěna tak, aby se hodila do odehrávaných replik, a výběr skladeb zároveň nikdy výrazně neovlivnil rytmus a tempo inscenace. Hudební volby se nepromítají ani v herectví (herci kvůli hudbě nezpomalí ani nezrychlí), proto bych si tento koncept dovolila označit za postradatelný.
Zkáza totálního myšlení je melodická nádhera, „báseň“, která dojímá i rozesmívá. Nutí nás zamyslet se. Postavy se v této záplavě myšlenek vrhají do neznáma a nutí diváka „myslet si“. To mi dnes přijde aktuální a velmi důležité, protože nám v našich životech občas stereotyp vyhovuje. Raději se smějeme a tleskáme tomu, čemu plácají ostatní. Stačí nám srozumitelná lacinost. Rezignujeme a uvědomíme si, že si v tom přehlceném světě už tak nějak nemyslíme nic o ničem. Inscenace Zkáza totálního myšlení apeluje na diváky, aby nebyli lhostejní, aby měli názor. A to má smysl!
Amálie Dvořáková, studentka Katedry divadelních studií v Brně
