Není zase tak neobvyklé, aby se výrazný režisér, tvůrce, umělec, svým osobním životem i tvorbou vymykal tomu, co jsme zvyklí nazývat normalitou. Sotva kdo si ale z tohoto „vymykání se“ udělal tak důsledný životní program jako Jan Kačena (1982).
Není zase tak neobvyklé, aby se výrazný režisér, tvůrce, umělec, svým osobním životem i tvorbou vymykal tomu, co jsme zvyklí nazývat normalitou. Sotva kdo si ale z tohoto „vymykání se“ udělal tak důsledný životní program jako Jan Kačena (1982).
Těžko si představit, že se absolvent dramaturgie, proslulý množstvím sociálních excesů, s cíleně pěstovanou image bezdomovce, etabluje ve zcela unikátní tvorbě pro děti (Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona ve Studiu Marta, Pinocchio nebo Kostěj Nesmrtelný v Národním divadle Brno). Jakkoliv mohou být minoritní jeho režie pro děti (později například Škola Malého stromu v Divadle Polárka, Luisa a Lotka v Divadle D21), v celkovém kontextu dosavadní Kačenovy tvorby, jsou alespoň částečným klíčem k pochopení jeho metody. Dětský způsob vnímání světa, který nevstřebává informace podle předem daných kauzálních vzorců, ale nechává na sebe působit jednotlivé vjemy, je zřejmě velmi blízký Kačenovu surreálnému způsobu vrstvení divadelních složek, fragmentů příběhů, mýtů i zdánlivě nesouvisejících popkulturních odkazů. Výsledný tvar netvoří přehledný příběh, ale spíš svébytný (a nesmírně bohatý) mikrokosmos, ve kterém se divák jednou musí dobrovolně omezit a vnímat jen jeho část, aby ho záplava vjemů nepohltila, jindy musí dlouhé minuty čekat a tak dlouho sledovat zdánlivé „nic“ na jevišti, až se jeho mysl stane sama dějištěm příběhu, který režisér nikdy nestvořil. Sám Kačena svoji tvorbu důsledně prezentuje jako nahodilou a nepodloženou, což je ovšem jen těžko uvěřitelné tvrzení vzhledem k jeho neobyčejné (jakkoliv umně skrývané) erudici.
Jan Cimr, dramaturg Divadla Polárka
